úterý 15. prosince 2009

Rozhovor o jedné fotografii

Foto:Viktor Kolář
Rozhovor o jedné fotografii Viktora Koláře. / J.Cieslar/

Zkusme se tedˇ vrátit do "klíčového" dne z dubna 1968, do prochozeného propovídaného Frýdku-Místku.

S pocitem dobře stráveného výletu jsme šli s kamarádem v podvečer na zpáteční vlak Frýdek - Ostrava, byl plný dělníků. Ti lidé zjevně jeli na noční šichtu, na desátou, procházeli jsme vagonem, míjeli spoustu prázdných kupé, a najednou se objevila dvě obsazená, v levé části seděli nějací mladí lidé. Podívám se vpravo a vidím tam tu sestavu: dva starší muže v kožácích proti sobě, s rádiovkama na hlavě, u okna sedí taková krásná blondýna, živá žena. Nevím, jak se tam octla, neměla s těma chlapíkama nic společného, prostě možná si tam sedla první a oni si přisedli. V tu chvíli jsem úplně zapomněl na kamaráda, možná jsem mu řekl: běž dál, musím si tady něco udělat, ale prostě jsem najednou zjistil, že jsem se propadl do světa fotky - do intenzivního vnímání. Mezitím se vlak rozjel po roztřesených kolejích. Nějak jsem se dostal mezi ty mladé lidi, teď jsem skupinu pozoroval přes uličku, úplně z kraje, a věděl jsem , že tohle je fenomenální scéna, kterou musím zachytit. Najednou jsem viděl, že všechny elementy jsou pravé, že světlo je pravé, a že mám dokonce schopnost to zpracovat, poněvadž jsem se na ty "své" lidi vyladil. Našel jsem nakonec odvahu je nafotit a nepokračovat s kámošem v klábosení dál.A teď tam v kupé přes uličku sedím a jenom si říkám, proboha, teď to nesmím rozhýbat.
Měl jsem tam jednu osminku vteřiny, zaostřil jsem, nechtěl jsem je vyplašit, udělal jsem si jeden záběr. Bylo znát, že to není ono, pak jsem zmáčkl druhý záběr, potom ve třetím záběru se ta žena najednou podívá na mně a zvedne paži nahoru.

Takže ta dívka vás spatřila? Mně se zdálo, že její pohled sice skutečně míří jakoby mimo situaci, ale , že nehledí přímo a jednoznačně k fotografovi.

Vnímal jsem obraz, a že ten pohled patřil mně, mi došlo až po letech. Zřejmě se na mě ta žena podívala jako na mužskýho, co si sedl vedle. Možná se vracela domů, byl v tom jarní večer, sama situace ji připadala asi normální, ale možná také neběžná, protože její gesto je mimořádné, vystavující, s rukou zvednutou, jak ji mají ženy na malířském aktu. Její pohled není obyčejný, není v něm opovržení ani úlek, ani tam není zneklidnění, je to pohled, který vám věnuje někdo, když si ho věnovat přeje. Ale je tam také pohled staršího muže s rádiovkou. Byl krásný v kožáku s kapičkami vody, bílá košile, rádiovka, velice strukturovaná tvář, která najednou zanechá rozhovoru s mužem odnaproti a vytočí se k té ženě, poněvadž on, který patrně někde otročil v železárnách, si povšiml jejího prsu. Byl tam ten obrys - měla šusták, velice jemný materiál, který dobře kopíroval tvar.

Co jste tehdy mohl o takových cestujících vědět ?

Přestože jsem měl za sebou po maturitě roční praxi v železárnách, nikdy jsem si těchto lidí takto nevšímal, sám jsem si kolem osmašedesátého liboval v oblecích, šustácích, byl jsem takový vypiglovaný chlapec, a oni mi připadali jiní, vzdálení, ale něco mne k nim poutalo. Ti z vlaku myslím byli právě ze železáren, ne z dolů. Dívčino zázemí je nejasné, ale je možné, že ona také jela na noční, protože spousta žen pracovala na směny, a spousta žen také věděla, že ženský element je na provozech velice obdivován, že chlapi své jeřábnice, kantýnské milovali, a ženy tam prodávaly své půvaby očividně. Avšak to všechno jsem poznal až mnohem později.

Pokračujme - deníkově - v "našem" dni z dubna 1968. Co se událo po vlakové momentce ?

Věděl jsem, že onu fotku "tam" mám, ale byl jsem úplně propadlý, něco jsem myslím v hlasité samomluvě říkal, jako když člověk chce odlehčit okolí, aby ho nebralo jen za takového seriozního blbce. Říkal jsem nějaké poplašené, nesouvislé věty, nebo pokusy o větu, už nevím, ale nějak jsem, něčím, poděkoval. Myslím, že jsem byl tehdy v tom správném elementárním rozpoložení. Byla to už doba, kdy jsem na takové okamžiky začínal vědomě čekat. Lovil jsem v Cartier-Bressonových stopách podobné autentické chvíle, ne ten český žánr, který byl vždy posedlý tím, že nabízel zástupnou kvalitu, falešný úsměv, pózu. Co se dělo dál ve vlaku Frýdek - Ostrava ? Došel jsem za kamarádem, ale se svým pocitem "důležité fotografie" jsem se mu nemohl svěřit, byl nějak nesvůj, snad tušil,že jsem bodoval.
Tehdy se vám pod rukama materiál najednou jakoby sám začne třídit a věci se začnou dít. Nikdo to za vás neudělá, protože jen vy si přejete aby se staly, vy je předvídáte, už na ně čekáte. Když se to daří, fotka je pak hlavně vnitřní organizace. Všechny elementy v ní mají svou roli, své místo, komunikují mezi sebou. Je to najednou autonomní prostor "pod úhlem", opravdu zorganizovaný pohledem. I torzo je pak kompaktní. Možná ve fotografii z vlaku zahrál i nevyslovený příběh - děj, který ji předcházel, úvodní dva pokusy o fotku, ale snad i všechny okolnosti toho dne, které třeba zakládají "pozdější" kompletnost vaší fotografie. Dokonce i tehdy, když něco nezachytíte, se to ve vás ukládá, pamatujete si na ty okamžiky, což je pro vnitřní vývoj důležité, Zrají, zůstávají jako latentní materiál někde uvnitř, připravené k tomu, aby došlo k cvaknutí někde jinde, v nových souvislostech.

Říkal jste, že jste byl tehdy ve vlaku do Ostravy po celém dni unavený, ale že se vás najednou zmocnila uvolněnost, soustředění, klid.

Asi tam zajiskřilo něco, o čem se dnes snažím na FAMU vykládat studentům: člověk se musí dostat do svého vnitřního rytmu, kdy cítí, že je sám sebou, že s ním nikdo pod tlakem nehýbe a že právě v tom rozpoložení může udělat něco pořádného.Uvolněný, ano. Mimochodem: zrovna alkohol s fotkou moc nejde dohromady, fotografická mysl musí být strašně střízlivá a přesná, aby se v ní vyslyšely i ty nejjemnější impulsy. Alkohol nejvýše ex post, jako když si teď o fotce povídáme při láhvi červeného. Na vlastním "rytmu" se však musí pracovat. Sám jsem také dlouho nevěděl, proč jsem neklidný, nervózní, spoustu věcí jsem vždycky propásl, protože jsem byl přepjatý a zbrklý. Nikdo mi neporadil: ty musíš nad věcmi získat kontrolu, zastavit se , dostat se do sebe, jak mi to později řekl fotograf a bohém Jan Svoboda, podle mého názoru důstojný pokračovatel Josefa Sudka, ač se nikdy tolik neprosadil. Pak začíná vědomá tvorba, která interpretuje. Už to není amatérské víkendové "nekompletní" focení, kdy se třeba také podaří něco málo nasnímat. Důležité je, když v sobě
rozpoznáte jistou inklinaci, třeba zatím nepojmenovanou, ale vy už jí chcete dát tvar, dostat ji na fotografii.
Ani už nevím, kde jsme v Ostravě vystoupili, vzpomínám si pouze na pocit, že se něco opravdu odehrálo, co má pro mne význam. To byl ten problém: když jsem se vrátil domů a lehl si do postele, nikomu jsem nemohl říct - poslyš, dnes jsem se dostal snad o kousek dál. Na to by nikdo neslyšel. Fotografii jsem myslím hned nevyvolal, u nás bylo vždycky obtížné, aby koupelna, kde jsem měl roztoky, byla volná. Ale dlouho jsem ji nosil v paměti, nějak totiž souvisela s dalšími motivacemi, s dalšími fotkami. To je zásadní chvíle pro individuální cestu - nalezená souvislost: když se udá jedna věc, začnou se dít i další.

Říjen 1999




Žádné komentáře:

Okomentovat